Tak chmurno, tesklivo v tom domě;
v groteskním světle spoutalo mě
po letech přítmí domu to.
Je dvojsmyslné, přísné šero.
Mne kleteb pálí tisícero,
jimiž zde bylo klnuto.
Od dítěte, jež časně svedl,
šel muž a zpět se neohlédl,
necítil osten bolestný.
Hvízdal si kuplet vesel zcela.
Tu jak by zmije zasyčela:
„Nečestný!“
Po schodišti se chorý vlekl.
Je všechno marno, doktor řekl:
Lék? Kdo zde může léčiti?
V údech tak neskonale mdlo je...
A zmije syčí chmurné svoje:
„Umříti!“
Šla v černých šatech z pohřbu právě
Myšlénky prudce víří v hlavě.
Čas není smutku oddat se.
Odevšad hrozí chlad a nouze.
Co činit? A tma syčí dlouze:
„Prodat se!“
Od soudu, kde byl svědčit křivě,
šel... kams až v nekonečno civě,
horečný oheň ve zraku.
„Kdo chce mi vyčíst?“ prudce křičel,
a temně hlas tu z kouta syčel:
„Bídáku!“
Šla domů cizoložná žena,
objetím ještě rozpálena,
v tom stín jí lehl na líce.
Hlas syčel z temnot plný zloby,
jak vlastní dítě šeptalo by:
„Hříšnice!“
Do noci nad obchodní knihou
on dlel, byl přemožen tou tíhou.
Bojovat, padnout – c’est la guerre!
Toť bankrot zjevně. Co mu zbude?
A z koutů zasyčí to všude:
„Revolver!“
I vlastní krok v tom děsí domě.
Groteskní hrůzou spoutalo mě
po letech přítmí domu to.
Je dvojsmyslné lstivé šero
a v něm zní kleteb tisícero,
jimiž zde bylo klnuto.