Spí zem’ a lidé. Leží hory
melancholicky schoulené.
Jsou tomu věky, dávno přešly
dny tvoření.
Spí zem’ a lidé. Svědomí jich,
to dávno usnulo.
A hory, pyšné na své ledy,
opovrhují –
Života není. Mlčí hory,
melancholicky schoulené.
Což může někdy bíti srdce
pod ledným příkrovem?!
Nehnou se hory. Majestátně
své chovají dál tradice.
Jen chvílemi je něha pojme
k údolí –
Ledový příkrov setřásají,
paprskem teplým pohnuty...
roztáhnou ramena svá v touze
– a rozdrtí –