Vyráží zeleň stromů znova,
a uzříš jejich druhý květ.
I podzim svoji měkkost chová
a jde jí šálit zchladlý svět.
Příroda svěží, ač je stará,
na modrém nebi ani mrak.
Je listopad, však vzduch jak z jara.
Proč, srdce mé, jsi smutno tak?
Promiňte, srdce moje praví.
Chápu, můj pane, každý hněv.
Tak dlouho čekat ale znaví.
Já čekalo jsem na úsměv.
Já mohu zlomit žezlo krále,
otevřít mohu jeho hrad.
Zpívají písně k mojí chvále,
jih jimi zvučí odevšad.
Jít mohu v konec světa, chci-li,
je volná cesta, kam zří zrak.
Jsem velkým hrozný, štěstí milý.
Proč, srdce mé, jsi smutno tak?
Odpustit, srdce moje praví.
Chápu, můj pane, každý hněv.
Tak dlouho čekat ale znaví.
Já čekalo jsem na úsměv.
Když hledím přísně, všecky zebe,
když hledím jasně, teplo všem.
Mohl bych ztéci třeba nebe,
až unudí mne moře, zem.
Papež se chvěje, císař leká.
Já nelekám se, nechvěji.
Kdo ví, trůn který na mne čeká?
Proč, srdce, nemáš naději?
Promiňte, srdce moje praví.
Chápu, můj pane, každý hněv.
Tak dlouho čekat ale znaví.
Já čekalo jsem na úsměv.