Neděle přišla; poslední byl duben.
Nálada byla: hurá, mažte ho!
Čas vhodný je; buď rozkol v Čechách zhuben
statečnou rukou bratra Tučného.
„Drž hubu!“ slyšet. Jistě v Čechách svítá!
Kdo argumentům správným odolá?
Zabil ji mrštně hbitý jezovita –*)
a příštího dne vstala mrtvola.
Choc usmíval se: blesky metal hezké:
Posvátný oheň v nitru zahárá.
„Peníze míti budou mladočeské.“**)
Trarara, trara, trara, trarara!
Dyk bratrem Tučným opětovně sklíčen
a právem, vezmeš-li to dokola.
Popraven, běda, rozsekán a zničen.
A příštího dne vstala mrtvola.
Po Čechách zřít lze dobrodružné lovce.
Buď lovci zdar, byť střílel na slepo.
Výmluvně mluvil Klofáč na Bezovce.
Řeč v „Českém Slově“ psána ale po.
„Hledíte na mne? Hledáte snad blechy?
Já blechy nemám!“*) Běda, možno-li?
Bezovka smíchem svíjí se – a Čechy.
To třetí smrt už byla mrtvoly.
Gordický uzel přetít těžko není.
Už těžší úkol známe u „Slova“.
Však obecné to budí pohoršení,
když mrtvola se slušně nechová.
Svozil je mrzut, obléká svůj hábit.
Též Choc je mrzut. Těžko Klofáči.
Kolikrát bude ještě nutno zabít,
tré slavných bratří když tu nestačí?