Pokorné doly, chladné hory lysé,
lhostejné příliš k záhadám.
Vždy mlhy jdou, vždy o mne roztříští se.
O milost nežádám.
Obzory dálné, chaty, města, vísky.
Žal, radost, psota, hřích a ctnost.
Zafičí vítr. Propastí kraj blízký.
Neprosím o milost.
Na horských hřbetech pouze kleč je doma,
na horských výších kleč je bezpečím.
Zřím léta v propast. Cosi svůdného má.
Jdi, bouře! Neklečím.
A přes tu propast kdyby bylo mostů,
já nechci přejíti.
Svým smutkem rostu, křivdou více rostu.
Chraňte se křivditi!
A tak chci čelit jarům jako zimám,
klid ve svém pohledu.
Mám život rád, však nízkost nepřijímám.
Dovýše! Kupředu!
A tak chci čelit klamům všem a zradám.
Propasti čekám květ.
Mám život rád, však jemu nepropadám.
Bouří a mlhou v svět!
A nebojácný hledím v šerou průrvu.
Nechť chmurné květy dá mi příkrý sráz!
A nedá-li je, oblakům je urvu.
– Posléze dá je mráz! –