Já viděl vichřice a deště,
já prošel cesty neschůdné.
Ó, pousměj se, slunce, ještě,
ó, pousměj se k sklonu dne!
Kvap zřel jsem vsí, shon dravý města
a marné, smutné samoty.
Než ke konci se schýlí cesta
okamžik zbav mé tesknoty!
Já viděl zločiny a hříchy,
já viděl lidi bezcitné.
Ó, slunce, dej, ať úsměv tichý
v mém západu se zakmitne!
A jak tvá záře všecko změní,
krajiny smutné přetváří:
před západem ať smutek denní
ozlatí si mne, ozáří!
Ať všechno zkrásní: stromů listy,
jež zašumí mi nad hlavou.
Ať kalný proud je rázem čistý
a mraky s nebe odplavou...
Ať každý záhyb cesty zkrásní
a každý kámen cesty mé!
Ať hory v mlhách rázem zjasní,
rmut zmizí, který cítíme!
A zlobu, která syčí hadem – –
(žel, zlými posléz nešťastní!),
tu zlobu zaplaš před západem,
mé šeré srdce rozjasni!
Ať srdce dobré je a vděčné
za úsměv, obraz, za něhu!
Až dojdu k cíli, k noci věčné
– odrazím klidně od břehu!