Všech, kteří přešli, vzpomněl jsem,
všech, kteří zmizeli za lesem.
Vzpomněl jsem kytic, jež uvili,
vzpomněl jsem slov, která mluvili.
Vzpomněl jsem, že z nich každý děl
něco, co tenkrát jsem neslyšel.
Vzpomněl jsem, že měli na líci
rys záhadný a trpící.
Šli, jak by každý břímě nes’.
Nechtělo se jim za ten les.
A tak mne náhle napadlo:
kdyby tu bylo zrcadlo,
měl-li bych také na líci
rys záhadný a trpící?
Postava je-li shrbena,
jak nes’ bych těžká břemena?
Co neslyšel jsem, slyším dnes.
A hledím tiše za ten les...