V indisposici předsedy
na rychlo delegovaný,
já měl jsem úkol promluvit
na sjezdu mládeže strany.
Mladíci v černém sešli se,
napočítal jsem jich do set.
V indisposici předsedy
zlý duch mne nějaký posed’.
Večer je vlažný, svěží vzduch.
A všechno k přípitku svádí.
A jaký je ten pravý duch,
kterým bych promluvil k mládí?
S přelomenýma křídloma,
přes úhor, skály a močál!
A já jsem k naší mládeži
mluviti takto počal:
„Strážci jste odvěkých plamenů,
třeba dnes slabě se třásly.
Strážci jste odvěkých plamenů.
Běda nám, jestli by zhasly!
Dědici velikých úkolů
a nejen na polo buďte.
Nejděte slepě za námi.
Uvažujte a suďte!
Nepřísahejte na prapor,
na lidské přespříliš vůdce – –
A jestliže jste soudili,
nesložte do klína ruce.
A jestliže klesá nám odvaha,
boje když zdají se marné,
řekněte: lidé, ti stárnouti smí,
běda však, národ když stárne!
A malý, kleslý náš-li duch,
ať šiky nastoupí jiné.
Řekněte: lidé mříti smí,
běda však, národ když hyne!
Strážci jste odvěkých plamenů
v tmách, které šíří se vůkol.
Život se může ztratiti.
Běda, když ztratí se úkol!“
S přelomenýma křídloma
přes močál, úhor a skály.
Seděli vážní mladíci,
vážně mi naslouchali.
Seděli černí mladíci,
sklonili hlavu k hlavě.
Úkosem na mne pohlédli,
tázavě, nechápavě...