Někdy, už tomu dvacet let,
písnička veselá zněla.
Zpívaly Čechy, zpíval svět,
hořela mladistvá čela.
Námořník odvážně dával se
na cestu do dálných moří.
Leccos se tenkráte zpívalo
o lecčems, co se boří...
A hlavy byly tak opilé,
opíjel klad jako zápor,
přes světy vlál pyšně prohnilé
zbarvený krví prapor...
Někdy, už tomu dvacet let.
Časem se vzrušíme echy.
Toužily Čechy, toužil svět.
Toužit jste přestaly, Čechy?
Ospalý, bezkrevný parlament
a Sisyfova práce.
Ospalé, bezkrevné protesty,
bezkrevné interpellace.
Mluví se. Poslouchá stenograf.
Nic, v skvělá oděno roucha.
Mluví se. Naslouchá stenograf.
Jen vláda nenaslouchá.
Ve sloupcích žurnálu otisknou
neposlouchané řeči.
Proloží effektní passáže,
aby byl dojem jich větší.
Odvážné skončily výpravy.
Kde zápal bojovných šiků?
Na které’s dojel mělčiny,
ty, mladý námořníku?
A proč je chladný, stínový
tvůj klad dnes jako zápor –?
A kde jsi nechal z mladých dob
ten zkrvácený prapor?
A píseň, která duněla,
zda ještě jednou se vrátí?
– Kdybych já nebyl poslancem,
směl bych se takto ptáti –