V hlavě mi cosi zvučelo
dalekou ozvěnou, temně –
Má mladost přešlá zpívala:
Země, má rodná země –
Šlapaná povždy v porobu,
vykořistěná, plodná.
Má mladost přešlá zpívala:
Země, má země rodná!
Kolik už dravců noci, dne,
přelétlo zlekaným krajem?
Má mladost přešlá zpívala:
Rosteme, kveteme, zrajem’!
Rosteme, kvetem’, zrajeme.
Bojujeme a chceme.
„My bijem’ o mříž, ducha lvi
a my ji rozbijeme.“
Nad písní mládí přešlého
had povstal ale syče:
„Poslanče lidu sešlého,
s čím chceš jít před voliče?
Kouzlil jsi marnou zášklebu
staleté lidu muce.
A smečce bídných darebů
podáváš svoje ruce.
A tam, kde řídké mrtvoly
se zápasníků kupí,
pozoruješ s mdlou nevolí
přeletající supy.
Výkřiky tebe nevzbudí,
znervosní pouze vzdechy.
A pohled zlý tě netrudí,
jak rozkrádají Čechy
groteskní jakés’ přízraky,
jichž nezná přírodopis.“
Cit lepší ve mně procitl
a napsal jsem tento dopis: