Když jsem se vracel z hospody,
tu chopil jsem se slova,
v žaludku mi dnes ležela
řeč páně kancléřova.
„Tys, filištíne, takový?
Čest mám to s pěkným panstvem.
Že připravuji bláhový
já konflikt se Slovanstvem?
Tys, filištíne, takový?
Čest s pěknými mám pány.
Že zbraň jsem dodat hotový
k zápasu pro Germány?!
Lidičky, lidé, držte mne!
Já div se nezadusím.
Lidičky, toho kancléře
já pěkně sebrat musím!
Tu máš, tu máš, ty šibale!
Tu jednu! A tu jednu!
Tvé plány zmařím nekalé,
pravici mužně zvednu –
K slovu se hrdě přihlásím,
jsa krajně indignován,
a zabouřím jak mladý hrom,
já, poslanec a Slovan!
„Zadržte! Kam se řítíte!
Dopřejte oddech lidu!
Nemáte ani trochu cit
pro strašnou jeho bídu!
Zadržte! Což vy nevíte,
s jakými hráti hráči?
Má císař Vilém dlouhý knír,
leč dnes je nějak kratší.
Zadržte! Mluvím za svůj lid,
za miliony stenů – –“
Promluvím takto určitě,
jestliže nezapomenu –