Stařeček před domem, vlas jako sníh.
Dávno co holkám se líbil.
Kočár zří ujíždět, šeptá si tich:
poslanec, poslanec slíbil.
Schůze se zdařila. Slov mojích proud
valil se jak horská řeka.
Trpící čekají na boží soud.
Stařeček, ten na mne čeká.
Schůze se zdařila. V hospodě kdes
o mou řeč ještě se servou.
I soupeř posléze nesměle hles’:
„Co platno. Mluvit zná s vervou!“
A budou mluvit a budou zas pít
v draka už na polo tlamě.
Mám já se styděti za ten svůj lid?
Má se lid styděti za mě?
A mne dnes neděsí rvačka ni hluk,
ty, které míjíme, lesy.
A mne dnes neděsí vlastních slov zvuk.
Jenom ten stařec mne děsí.
Schůze se zdařila. Kolik jich zřel!
Kolikrát věřil a chybil.
Červánek vzplál a červánek mřel.
„Poslanec, poslanec slíbil!“
Slíbili, zmizeli. Kolik jich zřel!
Přec věřil proroctvím Sibyll.
Červánek vzplál a červánek mřel.
„Poslanec, poslanec slíbil!“
A stojí před domkem, jak stával zde.
A měkne, jak kdysi měkl.
Červánky pohasly, soumrak už jde.
„Poslanec, poslanec řekl!“
Kočár, jenž ujíždí, prach zvedá s cest.
Staříku, čím jsi to chorý?
V houni se zahalím, chladno mi jest.
Sníh kryje v obzoru hory.