Košile rudá zmizela,
jak by ji shltila země.
Přichází černých pánů dvé:
„Proč jdete, pánové, ke mně?“
A černí pánové vážně dí:
„To nelze říci tak krátce.
My učitelstva českého
jsme česká deputace –.
S bolestí těžkou neseme
poslanců pych a zpupnost,
s bolestí těžkou neseme
tu jejich neústupnost.
Je známa tíseň, v které my
už od let bídně tonem’.
My chceme platů úpravu.
Bez průtahů a honem.
Že není peněz? Písničkou
nás takou neodbudou.
Že není peněz? Smiřte se.
Peníze hned tu budou...
Že Němci chtějí vydírat?
Národní chtějí ztrátu?
Co je nám po tom! Smír a hned!
Úpravu chceme platů.
Že chtějí dělit království,
menšiny rdousit ztichlé?
Co je nám na tom? Smír a hned!
Úpravu platů a rychle.
Skoncujte dlouhé tahačky.
Kdo váhá, ten na nás hřeší.
Když Němci nechtějí ustoupit,
ustupte tedy vy, Češi!
Povinnost k národu máme-li
konati v době, kdy bída:
ať koná národ svou povinnost,
buď jak buď, jen když se přidá!“
A páni zmizeli jako duch.
Dlouho jsem stál v zlé dumě.
– – A je to pravda, že tu byl
opravdu někdo u mě? – –
A páni zmizeli jako duch,
člověk se nedohlídá.
– – A je to vskutku jejich hlas:
Buď jak buď, jen když se přidá? – –
Zamrazilo mne. A já stál
u okna dlouho němý.
Soumrak se snášel pomalu
nad mojí rodnou zemí.