Mně zdálo se, že’s umřelo,
což není lidem zdrávo.
Funus jsi mělo veliký,
nebohé státní právo.
Má Praha smutek drtící,
umlká starý zápor.
Dnes černožlutý nevisí,
dnes visí černý prápor.
U musea sám ministr
v posici: zbraně k noze!
Náměstím jede nebožtík
a jede v zlatém voze.
Poslanci v smutku za vozem
a Excellence četné.
Slavnostní řečník promluvil
jak vždycky řeči vzletné.
„Nám líto je, žes’ umřelo.
Nu, člověk měkce cítí.
Než soudíme-li střízlivě,
tož musilo tak býti.
A když už teď jsi nebožtík,
teď radost bude všude.
Němci nám ruku podají
a potom už to půjde
takovým tempem, že se svět
podiví čilosti chodců,
že řekne, žasu plný hled:
to že jsou synové otců?
Takovým tempem... mizí dny
a mizí vůbec doby...
Přes pole, luka, hory, les,
přes mrtvých otců hroby...
Takovým tempem, že se nám
až v očích náhle blýská.
Praha je náhle daleká,
Vídeň je náhle blízká.
Spi, státní právo, sladce spi:
člověk tak měkce cítí.
Svět malý je: kde žiju já,
tam nemohlo bys žíti!“
Slzy všech tváře zalily
při řeči epochální.
Nejvíce však se rozslzel
sekretář jenerální.