Oněgin dále obligátně bledl
(v tom tušil ovšem pravou noblesu).
S Taťanou osud po letech ho svedl
ve hlavním městě, někde na plesu.
To děvče snivé, dobré, roztoužené
šlo přesnou cestou čestných našich dcer.
Choť knížecí – zda ona zapomene?
To není v slohu balladických sfer.
Se spleenem v srdci, bledý obligátně,
stál Oněgin, chut neměl do tance.
Zřel Taťanu tu (vypovím vše chvatně),
po boku španělského vyslance.
V tom ovzduší ho mocně láska jala
(sám kníže choť je spolu představí!).
Ve starém stylu touha jeho vzplála
(bled’ při tom víc, jsa stále dumavý).
Na konec k Taťaně vnik’ do komnaty
(odvážným pouze přeje Štěstěna!),
našel ji v slzách, nadějí zas jatý,
žel, její ctnost je příliš kamenná.
Pohnutím (ovšem) hlas jí málem uváz’
(ta situace vždycky bolestnou):
„Já milovala a já miluji vás,
zůstanu ale ženou počestnou!“
Kdo chce, ať věří, Puškin to tak říká
(jediný pramen historie té).
A do komnaty seriósně vniká
nenový effekt zjevu knížete.
V příběhu onom napsáno je takto
(rek obligátně dále bledne ti!),
já řek’ bych o tom: dolus inest facto –
balladu kdybych nepsal pro děti!