Tak neviděl jsi život míti rád,
za každý jeho dar takovou vděčnost měla.
Zpět hlavu obracejíc odcházela,
a s jarem snila: Ještě jedenkrát?
A stačilo jí málo, pramálo.
Před dětinností její cítils’ ostych.
Šelmovství vlídné v očích jejích prostých
ve chvíli pohody se usmálo.
A dojímalo tebe náhlé hoře,
jež přišlo nutně jako odliv moře
a kterým oči ty se zarděly:
že slábnou oči, její v světy brána,
že pěti krůčky už je vyčerpána,
že neúnavné ruce zemdlely.