Vše bylo pro ni jako na dlani.
A život její jistě nepromařen.
V ní byla moudrost usměvavých stařen,
v ní bylo prosté zemi oddání.
Do pozdních let svých měla tmavý vlas,
ač pod čepečkem povážlivě seříd’.
Vždy přestavovat chtěla, rovnat, měřit
a všechno měla ráda: dětský hlas,
na římse zobák otevřevší ptáče
a obsypané květy květináče,
paprsek slunce, všeho vznik a vzrůst.
Nebylo strasti, jíž by nepoznala,
než slovo poslední, jež vyšlo z jejích úst,
žert nevinný byl. Po něm dokonala.