Oh, jak je krásné důvěřivým letem
letěti přes kraje.
Letěti v smíchu udiveným světem,
jenž pro tě dozraje.
Oh, jak je krásně silou přemoc’ věci,
vznést výš se, v oblaka.
A země, nebe jsou jen pouzí svědci,
kam touha vyláká.
Ten egoismus popřán pouze chvíli.
A křídla ochábnou.
A padáš náhle znaven, beze síly
v krajinu nevábnou.
Deštivý den je. Vše je v těžkém hoři.
Kraj je tak zasněný.
Ten zvláštní smutek od rána tě moří:
Hranice určeny.