Kdo tvořil, nese stvořeného tíž,
kdo tvořil, za svou odpovídá stvůru.
Devisa naše byla: srdce výš!
Devisa vaše byla: ruce vzhůru!
Vy šťastný, jemuž dnešek vyhoví,
na koho že to útočíte prudce?
Kdo za zbabělá srdce odpoví?
Kdo odpovídá za zdvižené ruce?
Kdo chabost lidu kázal po leta,
jak může náhle žádat vzmach a sílu?
Vy, poselství tísnivých štafeta,
proč nehlásíte ku svému se dílu?
Kdo kázal obětovat Kanaan,
kdo ochoten byl Jidášův dát pocel?
Kdo učinil, že hlas náš neslyšán,
kdo vyrval z našich rukou ostrou ocel?
Teď v chvíli zmatku zmatek šíříte.
Slovíček mnoho, nikdy slovo přímé.
Nepřimísíme my se do hry té.
My milujem’. Nenávidíme.
Míjejí dny. A tvoří osud náš.
Hledíme v dálku: kdo nám drahý, zdráv-li?
Co víc být můžem’ nežli věrná stráž,
my ubožáci s dřevěnou svou šavlí?
My nasloucháme hlasům, ozvěnám.
Zisk bude to, či hrozí spíše ztráta?
Tu náhle cosi ve tvář padne nám.
Náš druh nám vrhl ve tvář trochu bláta...