Chci, aby prapor náš vlál hrdě,
bezpráví mstitel, aby mluvil
k trpícím měkce, k tvrdým tvrdě.
A nechci, aby náš prapor vlál rudě.
To proto, že jsem příliš poznal barvu rudou.
A že ji znám, chci věrným být své půdě.
A vím, že byl tu spáchán mnohý hřích,
smrtelný chrapot geniův jsem slyšel,
jenž o ubitých mluvil nadějích.
Vždy byl jsem ten, jenž varuje a káře.
Nebude bohdá, aby básník náš
klonit se radil biči otrokáře.
Leč je váš rudý prapor účinný?
Odstraní křivdu a lží učiní
zlou větu: Homo lupus homini?
Básníku, druhu, příteli, stesk schvátí,
když právě z vašich musím slyšet úst
zlé slovo, kruté slovo „Ušlapati!“
Ten rudý prapor vlaje Infernu.
Ten rudý prapor nenáviděl nás
už od Marxe až do Bernu.
Věcí-li nezmění se podstata,
čím včera býval, bude dneska nám.
Do srdce mířila nám vždycky barva ta,
na budoucnost, na lepší naši zdatnost,
na tradici těch Tylů, Havlíčků,
na naši příliš křehkou samostatnost.
Sví musíme být a budeme sví.
A musí-li být prapor, nedostačí
ten, který ved’ nás květnem k vítězství?
Přespříliš vidím, jak se rudá vlna
rozlévá po krajích a po duších.
Má pevná duše důvěry je plna,
že křivdu spravit bude mít dost síly,
že zmůže zvůli, zdrtí bezpráví
starý náš prapor červenobílý.