Noc tmavá, teskné echo skal.
Stesk v srdci, duše bez radosti...
V takových chvílích kdys jsi psal
své skizzy mladé zoufalosti.
Je nyní směšno dívat se,
a přece vše to k smrti jímá.
Blouznivé improvisace,
s očima dítě vášnivýma.
Volaje všechny příšery,
ten, který blasfemie říká,
tak modlil se kdys Alferi,
tak zněly verše Kouzelníka.
Přál bych si staré gesto mít
a starou bolest mladé duše.
Ale tam dole zrádný klid,
vše střízlivo a jde tak hluše.
Děs ve tvých očích, v srdci děs –
my trhali jsme v smutku togu.
Jaký to truchlý dojem dnes,
tesklivý dojem epilogů?
Van větru prudce krajem táh’.
Epilog? Tedy konec děje?
– Já slyším, kterak po skalách
se echo potměšile směje – –