Strašidla bílá v rubáších svých vstala
pod tvojím kynem, noci, tragédko!
Svou bolest srdci stručně skizzovala:
„Jak jinak bývalo ti, Markétko!“
Poutníkům mrtvým rozprostřel bůh stoly,
čas předtuchy byl ranních červánků...
A pastýř zpíval v rytmu paraboly
o černé vlně, bílém beránku.
A Odysseus luk svůj ještě zvedal
pro trochu svadlou paní Ithaky.
– Ten chřestot kostí usnouti mi nedal,
imitujících marné zázraky...