Teď možno zpívat, trhat sobě kvítí.
Teď všechno vzíti smutnou výměnou.
O děcku nech mne chvíli ještě sníti,
jež hrálo sobě s koulí skleněnou!
V ní prapodivné, směšné zřelo tvary.
Svou tvář v ní shlédlo a svůj drobný svět.
Vypadal hrozně kocour jeho starý,
že kouli onu děcko vzalo zpět...
Gotická chodba ponuře se klene.
Jdou jeptišky tam s pohřbu písněmi.
Mé dílo leží v prachu roztříštěné!
– Skleněná koule padla na zemi. –