Ty tony duši rozrývají maně,
a pohádka to promrskaná dost.
– Já o jedné jen sníval karavaně,
a na poušti se bělá její kost –!
Je vzdálena a cesty neznámy mi.
Jen písek zříš, když hledíš do dáli!
A slunce líbá rety žíznivými
ty, kteří kostrou nyní zůstali...
A při rozmarném paprsků těch tanci
teď vzpomínám, co žilo v kostrách těch.
Jich táhlou vzpomínám já na romanci,
jich hořký smích a galantní jich vzdech.
Ty tony duši rozrývají maně,
a pohádka to promrskaná dost.
– Já o jedné jen sníval karavaně,
a na poušti se bělá její kost –!