Tak nějak líčí to ten Lesebuch:
Mrtvý a horkem prossátý je vzduch.
Znaveno vše, a všechno usíná,
je polední a žhavá hodina...
(– Bůh ví, proč dnes zas mne vše napadá,
Bůh ví, proč dusná, mdlá tak nálada –)
Slyš, nyní křik’ kdos: Prerie, hle, hoří!
Už dávno dusno divně bylo všem.
Vždyť bylo to, jak pálila by zem’,
a nyní, dobrá – známa příčina,
teď k polední, kdy všechno usíná!
(– Bůh ví, proč mne to tolik zajímá!
U nás je chlad – a nikdo nedřímá! –)
A křik zní mocněj’: Prerie, hle, hoří!
V obzoru oheň vine se a kroutí,
vše, co tam živo, v dál chce uprchnouti.
A divá stáda ženou se sem dále
v divoké směsi, v shodě nebývalé...
(– To jenom snílka ještě rozzpívá.
Takový požár u nás nebývá –)
Však více, šíře prerie již hoří...
Počkejme trochu. – Nač dál utíkati?!
Ten požár jde – a stopu sotva ztratí.
Najde nás všude – viď, můj dobrý hochu?!
Poslední moudrost – gratulujme trochu!
Ať valí kolem divoká se stáda
a blíž a blíž se oheň – k nám až – vkrádá,
mdle sednem’ stranou – utoneme v moři.
Křik slední na rtech: Prerie, hle, hoří!