Štěpánův Jozka mlčel celý život. Žně byly, mlčel, obžínky, on mlčel, o posvícení mlčel, svatbě, pohřbu. Jen jednou mluvil. Z Chlomeckého vršku
posupně hleděl na altdorfskou stranu, posupně hleděl na Hellerův komín, své ruce rozpřáh’, jak by cos chtěl sevřít (ne ale v lásce!), a pak mluvil toto:
„Zahynem’, než se rozdní.“ Po vsi rychle to Štěpánovo zvláštní slovo lítlo. A účin slova takový byl u nás: U Šedivých pili: Zhynem’, než se rozdní.
U Blochů pili: Zhynem’, než se rozdní. V kantině pili: Zhynem’, než se rozdní. Radostnou bolest budilo to slovo či bolnou radost; bylo však v tom obé.
Kdo pracoval, ten rázem nechal práce, ospravedlněn před sebou byl lenoch, zloděj šel krást bez ostychu, hrdě, děvčata s hochy svými po senníku
se milovala mnohem víc než jindy. Zahynem’, než se rozdní, řekl Jozka. Rozednilo se; obec nezhynula. S únavou pusté, prohýřené noci
vstávala; žalně dobytek řval v chlévě, co píti neměl. Kdo by myslil na to? Na práci nebylo ni pomyšlení. Jozka se mýlil. Zahyneme zítra,
řekl si každý. A byl opět vesel. U Šedivých pili: Zhynem’, než se rozdní. U Blochů pili: Zhynem’, než se rozdní. V kantině pili: Zhynem’, než se rozdní.
Hřejivá radost svítila všem z očí, ruce se tiskly, k druhu druh se vinul, kdos vylez’ posléz u Šedivých na stůl a opakoval zvučným, pěkným hlasem:
„Zahynem’, než se rozdní!“ A tu všichni tleskali, dupali a připíjeli. Spili se všickni: rodiče jak děti. Rozednilo se, obec nezhynula.
S únavou pustých, prohýřených nocí vstávala; žalně dobytek řval v chlévě, co píti neměl; kdo by myslil na to? Na práci nebylo ni pomyšlení.
Jozka se mýlil, zahyneme zítra, řekl si každý. A byl opět vesel. Na třetí noc, žel, nezbylo však peněz. Šedivý, lotr, nechtěl dáti na dluh.
Bloch také ne. „Než rozední se, zhynem’!“ jim říkali; než Šedivý i s Blochem mínili „Kdož ví?“ a už nenalili. Lecjaké z toho mrzutosti vzešly.
Pantáta zle se sháněl po zloději, po milých děvče. Ale celkem marně. Štěpánův Jozka mlčel ale znova.
Cookies on Poetry Cove