Na ňadrech planou růže,
jsou symbol věčných krás, jenž mžikem přeletí.
Jediný okamžik! Co svět dál dáti může?
Co v zrak jsme zřeli si, uprchlo století.
Zní hudba lahodná se rtů těch, které spíjí,
že bledne marný verš a slovo tichne tu.
Krom chvíle jediné byl život parodií.
– A co jsme patřili, je jaro v odkvětu.
Jsou šedé myšlenky, jsou příliš přísné cíle
a lidé ocháblí a žitím sklonění.
Jen sluncí zapadlých teď reflex zlatí chvíle,
a touhy umdlelé zas náhle vzplamení.
Krom chvíle jediné, jež zašla, jak to bývá,
co ještě zbylo, nač se vzpomene?
O kráse minulé sní touha zádumčivá,
tak trochu minulé, tak trochu vysněné.