Když loupežníka chytili, tož učili ho lidství:
– Už nikdy nesmíš, zbojníku, se dávat na zbojnictví.
K nám snadno lze se vetříti, lze snadno krást a loupit.
A ty že by ses nestyděl za plot náš hříšně vstoupit?
Co vzal jsi jednou, to jsi vzal, ať požehná ti nebe.
Leč polepši se konečně, tak prosíme dnes tebe.
Tys slabých nikdy nešetřil a bral jsi groše vdovy.
Teď změň se, brachu, jiný buď, když celý svět je nový.
Ty budeš volný, příteli, my rozvážem’ tvá pouta.
Leč nebylo by šlechetné, dál dělat lidožrouta! –
Dal pouto sobě rozvázat a zmizel rychle zatím.
A úsměv, který na rtech měl, ten říkal: Já se vrátím.