Taková lítost!
Vzal jsem ty verše – náhodou jen.
(Doma je nudno – a nudno jít ven,
ulice blátivé, krásky jsou všední,
zábavy povrchní, horší den ke dni.
Co činit? Čísti? Snad banální tlach?
Verše tu ležely – a na nich prach.)
Vzal jsem je do ruky, četl je, čet’!
Můj Bože! Duší to počíná chvět:
radost a smutek a únavy tíž,
láska a nenávist – bylo to již!
a zhořklé hodiny – byly tu již!
Všechno, co cítím teď – bylo tu již!
A lítost palčivá srdce mé jala,
chvíli, jež bolela, chvíli, jež hřála,
že já jsem nepronik’ hlouběji, hloub’! –
Kdybych byl v hloubku šel, do výše stoup’ –
Teď pozdě litovat – bylo tu již!
Zhořk’ jsem a zevšedněl – jaká to tíž!
A já jsem vycítil: Půjdu zas dál!
Budu se smáti – i dřív’ jsem se smál;
všechno se zhnusí mi. (Bylo tu již!)
Marná je reakce – však ty to víš!
Cit svůj jsem promarnil, rozum můj svad’,
nároky zvýšeny – silou jsem pad’!
A mlhy života horší den ke dni...
Zoufalé mlhy ty! Šeré a všední!
– Taková tíž! –