Listopadovým krajem
jsem v tichu bloudil něm,
listopadovým krajem,
s květnovým úsměvem.
Do napadalého listí
list nový právě pad’.
V té zemi nenávisti
jak dlouho budeš se smát?
Zafičel ostrý vítr,
že zachvěl jsem se až.
Zaskučel ostrý vítr:
proč že se usmíváš?
Snad nedořekneš větu,
verš nedokončíš snad.
Možná, že zítra tě smetu.
Jak dlouho budeš se smát?
Pták nezatíká v křoví,
žert nezní veselý
a větru neodpoví
než lovců výstřely.
A mohu chápat skromně,
co jak bič zasviští.
Ten listopad je pro mě
a květen pro příští.
A přece rád bych se usmál
do bouří, do zmatků.
Nechtěl bych po sobě nechat
podzimní památku.
Ať o mně kronika jednou
víc než to nepoví:
Pronesl jesení chladnou
svůj úsměv májový!