V den ponurý, jenž na vše žaloval
a předváděl mi chtivost, chabost, zradu,
v den nezdárný pozdního listopadu
verš mrtvého jsem živý citoval.
Jen dál! A třeba cesta byla těžká!
Jen dál! A s vírou přes malátnost dneška.
Kdo zmešká den, ten marně za ním chodí:
„Den žádný dvakráte se nenarodí!“
Devatenáct set dvacet devět. Dnes
že směl by vnuky jímat bledý děs?
Že plni nejistot a pochyby,
co mají v rukou, z rukou dali by?
Že vzdychli by jen: Rasa poklesla.
Ne o budoucnost, rvem’ se o křesla?!
Zdaž nemusili bychom rdít se studem
před básníkem, jenž hrdě řekl: „Budem!“
a na půdě, v níž hořký blín mu rost’,
chor, zlomen vítal „smavou troufalost?“
Když přáno dojít v zaslíbenou zem’,
tu, které mrtví ani neuzřeli,
ač pro ni žili, pro ni krváceli,
dědictví jejich vydat nemůžem’.
Nám nepatří: cit mrtvých tvořit vroucí.
Nám nepatří: je odkaz pro budoucí!
Náš úkol příliš jasný v chvíli té.
Za mrtvé reky chraňme dobyté.
Náš úkol jasný. Třeba zvednout hlavu,
přes hrozby jít a mráz a boje vřavu,
přes přítomnost, jež nechápe a sočí,
v budoucnost jasnou upřít jasné oči.
Jen před mrtvými možno sklonit se.
Básníkův verši, hřmi jak polnice!