Rok osmnáct set osmdesát čtyři...
Poklesli u nás v kursu bohatýři
a český lev se dává do prosa.
Už nezbývá mu nežli Canossa,
již ohražení matně pouze skrývá.
V železném kruhu. Ústava se vžívá.
Zda přesvědčíme císaře, že Čech
oporou trůnu nejvěrnější všech?
Franz Joseph má své antipatie.
Kéž aspoň trochu k Praze vlídný je!
A vítěz u Sedanu mohutní.
Jak nebyli by Němci urputní?
Maličkost naše naše celá vina.
Jak psal to o ní Karel z Žerotína?
Je dusno v Čechách, dusno po porážce.
Umdlévá časem nejvěrnější strážce.
Veliká hra, jak zdá se, dohrána.
Po útoku jen chabá obrana.
Tu v chvíli pochyb, nejistot a bázní
verš básníkův tak důvěřivě zazní
a volá v chvíli, nepřítel kdy zteče
českého vzdoru poslední už val:
„Dost v zemi železa na dobré meče,
i v krvi železo – jen dál, jen dál.“