LEGENDA.

Navštívil města, pole, lán po tisíciletích Kristus Pán. U velmožného preláta nadarmo bušil na vrata.

Šel v palác králů zaklepat. Výsledek ten jen akce měla: Co „osobnost zvlášť podezřelá“ do rukou policie pad’.

Neboť teď straší všude státy attentáty. Octl se, naplněn z toho steskem, v království Českém.

Časy jsou špatné – platno není, nadarmo žádal pohostění. Občané všichni, až bůh brání, jsou zadluženi, sfendováni,

a na farách je plno nářků, že stačí pouze na kuchařku. Podzimní večer takový a Kristus hladoví.

Z celičké velké dědiny domek už zbývá jediný. Zde tráví v klidu svoje dni strážník obecní.

Unaven Kristus vzdech’: „Jsem hladov, prosím o nocleh.“ Hostitel praví: „Málo mám, však co dát mohu, s chutí dám.“

Dal jemu vskutku, co mu třeba: syreček a pak kousek chleba. „Pivo dát měl bych, jak tu je zvykem, ale jsem antialkoholikem.

Když vůle dobrá, chtíč se podá, stačí nám voda. Nocleh dát mohu: krom úřadu svého mám funkci ponocného.“

Shluk slyšel venku, pokřik a zvuk ran Kristus Pán. Strážník ven zvědavě se chýlí: „Někoho, mně se zdá, zavraždili.

Vlk nemá dobře, je-li vrahem ovec. Já jsem však Tolstojovec. Noc blíží se... já nesmím býti líný. Jdu do dědiny!“

Vstal v okamihu, vzal píšťalu a tlustou knihu. Kristus Pán ptát se osmělí: „Co si to nesete, příteli?“

Ponocný chápe se slova: „Pohádka máje“ to Mrštíkova. Ji beru vždycky do dálky na místo kořalky.

Mne vždycky tuze rozpálila a chvíli noční krátila. Před léty kdysi moje milá k svátku ji pro mne koupila.

Dar z lásky, z boží vůle – balladu znáte o tom králi z Thule? Jak u ponocných totiž zvykem, jsem esthetikem.

Pro mne to zrovna psané: jsem temperenclář v každém směru, pane!“ Děl Kristus Pán, jsa dojat celý: „Té víry nenašel, jsem v Israeli.

Dobudeš jistě v nebi místa. Věz, hostíš Krista. Za dobrotu svou a své namáhání řekni své přání!“

„Odměnu mohu-li si přát, nesmrtelným byl bych rád.“ „Vše, kromě toho, co ty chceš, však toho přát si nemůžeš.“

„Onehdy vedla cesta sem pána z města. Řek’ mi (zde člověk rád se něco doví), že Vilém Mrštík píše román nový.

Můj pane, řekni ke mně: „umři!“, až vyjdou jeho „Zumři.“ Přelétla chmura Kristovými tahy: „Chceš zas být nesmrtelným, drahý?“