To v polospánku rána, kdy nevíš, spíš či bdíš,
to v polospánku rána přišla ke mně blíž,
u lože stanula tak, jako byla živá,
s tichoučkým úsměvem, jímž srdce pookřívá,
má sestra Hedvička, jež spí dvanáctý rok,
jež měla tichý zrak, jež měla tichý krok,
a tiše umřela po těžkých dlouhých mukách.
Hrst kvítí nesla mi, vzrostlého v labských lukách.
V Polabí vykvetla, Polabím voněla.
Na lože dala ji a slova neděla,
kams’ šla zas daleko, tam, kde je mnoho mil.
A já jsem pohnul se a já se probudil.
Po lučních květinách sled vůně ještě zbýval.
A volno bylo mi tak, jak když zdráv jsem býval.