To byla hrozná mdloba taková,
v níž myslit moje duše ustala!
Chvíle, jež dýše vůní hřbitova,
chvíle tak bezvědomě zoufalá!
Mé nervy byly příliš napjaty.
Zda praskla struna? Hra je dohrána?
Jsou šílenství to první záchvaty?
Má duše opita a uspána!
(Pes svázaný, jenž nemůže se hnout,
a umdlen klesá k zemi bez moci...)
Kam nyní může loď mé duše plout,
tím mořem, jež se táhne do noci?!
Nemožno mluvit. Mdloba taková!
Já nemám duše. Ona skonala!
Chvíle, jež dýše vůní hřbitova,
chvíle tak šílená a zoufalá!