O čem sní jiný, tím jsem moh’ být jist.
Já lásku měl a měl jsem nenávist.
Měl vytrvalost lovit chiméru,
měl opojivou sebedůvěru.
Že rozvířil jsem duše, možná dost.
Snad pro bolest. A jistě pro marnost.
Lze opakovat v pýše dětinné,
že moje dílo věky nezhyne.
– – Dnes je mi smutno. Chtěl bych míti moc
noc změnit v den a den proměnit v noc.
Savonarolo! Knihy naše spal!
Ty naše knihy, které sily žal!
Ty naše knihy, jimiž zlý úděl pad’,
v rozkladu všeho dále rozkládat!
Dým z hranice té očistí náš vzduch.
Chci tvořiti, – chci tvořiti jak Bůh!
Ne díla filigránní, skeptická,
rozpětí osudová, tragická!
Nad malého dne pochyby a zlost...
Tabula rasa! Žádná minulost.