U háje hustá křovina.
Kdos za ní chvátá dolů.
Tam, pole les kde protíná,
bučení slyšet volů.
Ohlížejí se po pánu.
Zbojníci dál je ženou.
Z nich jeden nese halenu
malounko zkrvácenou.
Je polní cesta za lesem.
Uhři se dali po ní.
A pak je ticho. Voní zem’.
Les voní. A vzduch voní.
Neběží bílá děvice
tou dvojí řadou stromů?
Nevolá nikdo ze srdce:
„Ej, Janko, vrať se domů?“
V jeteli motýl barvitý
k rozletu křídla vzpíná.
A Janko leží zabitý.
Kryje ho rozmarína.