A slova na rtech dosud vázla mi,
když duší táhly city intimní.
Jsem kraj, jenž věnčen věčně mlhami,
kraj zamlklý, a šerý, podzimní!
A podivný mnou pocit otřese,
jenž na věky mne nutí mlčeti.
Kdo tebe, drahá, jednou dotkne se,
i moji duši spolu znesvětí!
Vím, přijde den, kdy zhyne Ninive,
neb nebude dbát hrozeb Jonáše!
Když město zdrtí nebe hněvivé,
my uprchneme v horské salaše!
A na rtech hrdých slova vázla mi.
Svým vítězstvím se nemáš spíjeti!
Jsem horský kraj, jenž věnčen mlhami,
kraj podzimní, jenž umí mlčeti!