Tak smutno, tak smutno, tak smutno mi dnes:
nikdy tak nade mnou nešuměl les.
Vítr ho probudil, starého spáče.
Vzbudil ho. Poslouchám. Zdá se, že pláče.
To nejsou slzy dítěte.
Pláč tlumený to, bez pathosu.
U nohou vidíš chvíle té
pojednou blýskati se rosu.
Chvílemi cosi zasténá,
stromy se níže naklání.
– Bezmasá, stařecká ramena,
nehlučné, stařecké zoufání.
Nikdy tak nade mnou nešuměl les.
Do nitra stoupá mi pomalu děs,
zoufalý, tragický stromů žal
ze hrobek mrtvé vyvolal:
na slova myslím dávno dořeknutá,
na něžná hnutí dávno pominutá,
na poctivost, jež dávno vzbouřila se,
na heroy, již dávno zašli v masse,
na pyšné sny, z nichž dávno trosky zbyly,
na čisté ruce, jež se pošpinily...
A pojednou tak kalný den.
Bázlivě mechem kráčím jen
od sebe sama opuštěn...