Takové se duše rodí na hranicích, kde už příval cizí trhá rodný břeh, v krajích lidí horských, těžce pracujících, za lopotnou prací jdoucích v úzkostech;
nejsou rozběhnuté, nejsou rozesmáté, ve vzdálených mořích ony nekotví. Kořeny však jejich, věrné, houževnaté v půdě, z které vzrostly, za vichřice tkví.
Takové se duše rodí v těžkém čase, oheň kdy už hasne, pramen vysychá. Minulé v nich slovo znovu ozývá se, slova dávno mrtvých zazní do ticha.
Sláva i trud zašlý mluví jejich slovy, v tepu srdce jejich generací tep. A když v shonu chvíle srdce zahladoví, slova jejich dobrá jak ten boží chléb.
Neděkujem stromům, květy obsypaným, pohled, v němž je radost, dík je nad jiné; neděkujem polím, klasy požehnaným, bez kterých, co žije, zítra zahyne.
Postojíme němí s obnaženou hlavou před kmetem, jenž nosí v srdci lásku jar. Nečeká dík, nechce placen býti slávou, „Příštím,“ praví tiše, „předejte můj dar.“
„Vyrostl jsem z půdy milované země. Naslouchal jsem věkům s okem planoucím. Stíny velkých mrtvých mluvívaly ke mně. Kéž tak jako ke mně mluví k budoucím!
Z ohně otců mrtvých berte v denním trudu, nezlomí vás vichr, jenž chce květy rvát. Na verš jeden myslím, myslím na Nerudu: „Do skonání světa byl bych s vámi rád.“
Neděkujem stromům květy obsypaným, pohled, v němž je radost, dík je největší. Neděkujem polím, klasy požehnaným: největší je láska němá, bez řečí.
S obnaženou hlavou skláníme se pouze před tím, který dával, nechtě odměny. Stojíme tu němi v jediné jen touze: Kéž předáme dál dar neumenšený!
Cookies on Poetry Cove