Toť mladík plachý je; a běda, jak se klame!
Sen obloudí jej vždycky čarovný.
A místo žen, jež denně potkáváme,
ty, které nejsou, vidí královny.
A neunaví přísahou ni stonem.
Miluje. Obraz. Sen svůj. Ideu.
A třeba doved’ postát pod balkonem,
žebříků neužije Romeů.
Lesk blouzní očí těch. Oh, páže středověku!
V nich marný stesk je, marné volání.
Jak hrdé srdce to, s tou touhou po daleku!
Chcete-li Paní být, on umře pro Paní.
A plachý vůči vám on bouři bude vítat.
Neschopen krásných slov a řeči souvislé
zmíraje neřekne než zvláštní onen citát:
Jak vzduch jsem měl ji rád, na sebe nemysle.