V triumfu pyšném rozespalým městem
vy jdete, cynik, chladný ku všemu.
A s ješitným a ironickým gestem
parodujete starou Bohému.
Radosti galské reflex ve vás není,
opilost mládí ani horečná.
Střízlivý jdete, klidný, bez nadšení
efemerida, jdete do věčna.
Bez vášně jdete, plagiátor ducha,
ve vypůjčené dekoraci té.
I vaše neřest chladna je a suchá,
a hluchá slova, která mluvíte.
A slyším-li vás, to jsou dojmy moje
nad cynismem, nad vtipy, bonmoty:
zlý dojem je to neživého stroje,
matematické, strašné jistoty.
Slov akcent, vtipy, ironie vaše,
nuance její, slovní obraty,
vzpomínku zašla budí ve mně plaše:
Což týž to smích je, smích ten proklatý,
s nímž šel jsem kdysi rozespalým městem
bez lásky k lidem, chladný ku všemu.
– – A s ješitným a ironickým gestem
parodoval jsem starou Bohému?!
Či nebyla to pouze maska bolná
té lásky, jež se sama vyhostí?
– Počínám ve Vás nenávidět zvolna
prokletý paskvil vlastní mladosti!