Jdou chlady nocí, jdou chlady dní,
a omrzele rozteskní.
Tak věčně a věčně, v duších led,
do mračen z popelu pohlížet!
Věčně a věčně vším, sebou třást.
A nikde klid! a nikde vlast!
Údy jsou jako z olova,
stesk toho, jenž vše pochová,
a v starý všeho civí mráz
a v hrůzu zas! A v hrůzu zas.
U velikých i v ulici
ucházejí se básníci.
U velkých bez mozků, bez duší,
v ulicích, které jsou nejhlušší.
– Pro naše hříchy, pro náš rmut,
pro naši touhu, pro náš trud,
osude! Nutno dál vším třást
pod mračny z popelu, kde prý vlast?!