Třeba někdo tupě ležel, přec se rozkývne,
třeba někdo byl už mrtev, časem obživne.
Jara van a jara květ
začíná ho opíjet,
myšlenky ho napadají blouznivé a podivné!
Rozhlédne se: zrak, dřív zhaslý, plane do šíra.
Hledí, vidí, vidí, soudí; mocí potírá
zákeřný a krutý stín,
zákeřný a bídný čin – –
Do daleka rozpřáhne se, v dál svou náruč rozvírá.
Do mrákot chce, do temnoty vnésti světlo dne,
slovo mužné chce a rázné, slovo rozhodné.
Chtěl by..., ale náhle ztich’,
pohledů jej varovných,
pohledů jej kárajících na sta náhle probodne.
Zachmuří tu náhle Prokop svoji bledou líc,
v souhlas jemu plný kyne Tluksa z Buřenic.
Šeptem praví: „Matěji,
stoč ten prapor raději,
nelze dosud světu hlásat pravdu z plných plic!“
Jarní zeleň, jarní slunce! Vše je naopak.
Matěj stočí zkrotle prapor, Matěj sklopí zrak.
Šeptem praví: Je to osud!
Byl bych chtěl, a nelze dosud!
Matěj hledí zamyšleně, hledí do oblak.
Časem prapor stočený se z ruky vysmekne,
Časem ten, kdo neznal bázně, přec se zalekne.
Démanty čas mění v štěrk.
Uklidní se Norimberk.
Slovo, jež se mohlo říci, slovo to se neřekne.