První zeleň jara! První jara květ!
Vzduch je opojivý, širší, větší svět!
V zimníku svém zapjatém
pravíš s něhy záchvatem:
Vzkříšení chci! Novou víru! Nový vzmach a vzlet!
První zeleň jara! Lehko poutníku.
V srdci tvém ti zvoní verše básníků;
jejich touhy, jejich sny
smějící se do vesny – –
Cítíš jejich bol a rozkoš, jejich tragiku!
Z Vrchlického citát šeptá jarní van.
Pamatuješ? Matěj Louda ze Chlumčan
nesl prapor, v očích jas,
s heslem „vincit veritas“ –
Na koncil nes’ v Basileji prapor nezlekán.
V Norimberku lidí všude jako much!
Kacíři! S tím heslem! Jaký šum a vzruch!
Norimberští občané
praví: tohle ne a ne!
Ale Matěj Louda hledí jako bůh.
„Zachmuřil tu náhle Prokop bledou líc,
v souhlas jemu kynul Tluksa z Buřenic.
Šeptem pravil, Matěji,
stoč ten prapor raději.
Nelze dosud světu hlásat pravdu z plných plic.“
Zázrak slova básníkova: umřít nedává –
První zeleň, první květy, první únava.
Pane Tlukso z Buřenic,
přes věky ti jdeme vstříc,
tvoje kosti tlí už dávno, tvoje slovo zůstává.