Cos hřejivého v obloze,
tak čisté a tak bezmračné.
Jdu, třeba okov na noze –
dobrácké dítě zázračné.
Vzduch vlažný tak a lahodný,
že duch je plný pokory...
Mé fantastické, hříšné sny
před sluncem prchly za hory.
Planina v dál se prostírá,
tak širá a tak veliká.
– A někdo je, kdo umírá?
Což existuje tragika?
Do dálky ruce rozpjaté
už v staré byly tradici.
– A úsměv pro mne nemáte?
Dnes naivní jsem věřící!
A trpký dnes svůj tlumím smích
– stud s bázní dnes mne zavalí:
by nezřel nikdo z bližních mých,
ze vím to, jak mne klamali.