Jak vítr vane,
praporce, pane,
ty prý se stokrát otočí.
Já chtěl bych vědět:
– Můžete hledět,
chvíli mi hledět do očí?!
Smál jste se dlouze
smutku a touze.
Nás lze si vždycky dobrati.
Kolikrát asi –
dnes, v jiné časy...
Chtěl bych se něco zeptati.
Fádní to věci,
ale snad přeci.
Byla to moje důvěra!
Večer se stmívá,
obloha splývá
se zemí zvolna za šera...
Vysmán a zhaněn,
tolikrát raněn,
duch můj, ten stejně odplácí.
Raněný raním,
haněný haním,
vysmán se směji, bídáci!
Jak vítr vane,
praporce, pane,
ah, ty se stokrát otočí...
Já chtěl bych vědět:
– Můžete hledět,
hledět mi chvíli do očí?!