Noc je tichá. Velkost hor tě bolí.
Vycházím ven ze svých lesů. Smutno.
Šírá pole. I tam žíti nutno.
Bílá mlha stoupá nad údolí –
Nevím, kdo tam dře se bez oddechu,
uštván vstává, uštván večer lehá.
Měsíční svit ostře nějak šlehá.
Zvučí krok – a já zvyk’ chodit’ v mechu.
Mlha umí lákat, čerti vědí –
mlha umí mluvit o návratu.
V chudém svitu louče někdo sedí,
hovorná zní píseň kolovratu.
Měkká slova někdo v stínu žvatlá.
Batolí se vstříc to děcko z chaty.
Zrádná pole! Půjdu v lesy zpátky.
Bílá mlha byla by mne zmátla!