IV.

Panímámo, tiše ležíte, na hrobě se tráva zazelená. Den je krásný; ani nevíte, že tak pěkně voní kupa sena.

Obzor jasný leží přede mnou, každý bod já poznám v jeho cípu. Stráží toho kraje tajemnou vrch je známý; v ochraně jsem Řípu.

Půda má je všecko dokola. Čeho třeba k životu, mi skýtá. Prázdna není moje stodola. Dosti řípy, pšenice a žita.

Bez poskvrny je můj dobytek. Bučení krav ozývá se z chléva. Projít stájí je můj požitek. Kdo tu může říci: bůh se hněvá?

Koně dupou ve své maštali. Vejdu. Myslí, že je čeká cesta. Zařehtají, jak mne poznali. Kdo tu může říci: bůh že trestá?

Jab’ka tíží větve jabloně, na keřích se zabarvují hrozny. Usednu si, hlavu nekloně. Kdo chce říci, že je život hrozný?

Nehaňte mi záříjový den, neříkejte, žár že jeho slabý. Neříkejte: život ukončen. Nemluvte mi: přišlo léto babí.

Babí léto, jestli znamenáš ruce chabé, hlavu, jež se kloní, slabé srdce jsi-li, slabá páž: Jiří Macků ze statku tě honí.

Babí léto, jsi-li únava, která patří s touhou v půdu země, okov-li tvá nitka utkává: babí léto, nesmíš nikdy ke mně!

Pro mne dýchá milovaná zem’, pro mne ještě připraveny stoly. Celý život s láskou dýchal jsem vůni hrud a klasů, vůni polí.

Úkladům jsem čelil náhody, v boji s živly nikdy neselhával. V letech hladu, v letech úrody dal, co nutno, a co nutno, brával.

Správný vždy jsem býval hospodář, každému dal řádně, chtěl-li svoje, živil půdu, krmil němou tvář. Lidem mzdy a zemi dal jsem hnoje.

Zasadil jsem stromy do sadu, které nyní korunou svou stíní. Les jsem sázel, zřídil zahradu, mojí prací vše tak krásné nyní.

Odejdu-li, přijde po mně spoušť. Vše, co stojí, v hodině se zřítí. Statek sejde, z pole bude poušť. Jiří Macků, musíš věčně žíti!