Jel rytíř v těžkém brnění.
A nevěřil slunci, které svítalo,
ni síle, již cítil v paži své,
ni komoni, jenž cválal vesele,
– nevěřil nikomu!
A rytíř jel jak v těžkých m’hách.
Nevěřil kříži, který heslem měl,
nevěřil panoši, jenž ho provázel,
nevěřil dámě, jejíž nosil znak,
nevěřil nikomu!
A rytíř jel – a mlhy padaly!
Hvězdy se čistily, měsíc svítil bled,
– večer byl! –
a komoň klusal smutnou pustinou.
A rytíř nevěřil!
A potom zmizel... zmizel daleko.
Jel jako ve snu – mlhy padaly!
A propast zela před ním hluboká,
a když se kácel do té hloubi střemhlav,
ni té nevěřil!